pondělí 25. září 2017

Austria-Italy-Roadtrip-1/2

Někdy na jaře mi kamarádka poslala několik hlasových zpráv, ve kterých mi vylíčila svůj plán letního roadtripu, který chtěla podniknout se mnou a svojí sestrou. Znělo to zábavně a levně. Obě dvě jsem poznala pracovně v Itálii, tak s kým jiným tam vyrazit.
Samozřejmě jsem souhlasila.
Než jsme se ale všechny shodly na termínu, už bylo září, což věci trochu zkomplikovalo. Z našeho cestování se stalo jedno velké dobrodružství, které chvílemi přerostlo v adrenalin a nebojím se tvrdit, že v mých očích někdy i boj o přežití...

Většinou se číselné údaje uvádějí závěrem, já jsem se rozhodla vás s některými seznámit hned na začátku, abych vám přiblížila, jaké vyprávění vás v následujících řádcích čeká.
Tři holky, jeden stan a jedno malé přibližovadlo.
Najeto přes dva a půl tisíce kilometrů.
Těch pár dní nás každou vyšlo zhruba na deset tisíc korun. Očekávaly jsme menší sumu, ale nakonec jsme si docela dopřávaly, co se týče jídel a kafíček a do toho samozřejmě přišly i nějaké nečekané výdaje, jako třeba špatné odbočení na dálnici, stokilometrová zajížďka a čtyřiceti eurový poplatek... 

1. den
Všechna zavazadla jsem nanosila do verandy a netrpělivě čekala na zatroubení malého modrého golfa. Kufr jsme sotva zavřely a s úsměvem na rtech vyrazily na cesty.
Navečer jsme přijely do maličké rakouské vesničky Hallstat, kde tirolský majitel kempu byl příjemný jak osina v zadku. Všem nám zkazil náladu, kterou jsme si vzápětí spravily stavěním stanu, což se stejně nepovedlo podle mé paměti z dětství, kdy mi ho tatínek stavěl každé léto na zahradě.
Stan měl mít asi metr širokou předsíňku s bočním vchodem. Do předsíňky se nám sotva vešly boty a zip na otevření předsíňky se nacházel někde na boku stanu.
Tak hlavně, že stál a nějak jsme se do něj poskládaly.
Pořádně jsme se nabalily a noc tak nějak s chvilkami spánku přečkaly.

2. den
Po snídani jsme se vydaly do vedlejší vesničky Obertraun, vzdálené asi šest kilometrů, s plánem dát konečně nějakou vysokohorskou túru. Došly jsme k prodeji lístků na lanovku, kde nám bylo řečeno, že je zbytečné jezdit nahoru na horu, jelikož nic neuvidíme. 


Přece jsme se sem netáhly, abychom z toho nic neměly! Koupily jsme si jednosměrný lístek, zpáteční byl zbytečně drahej, když to určitě lze sejít pěšky...
První lanovková zastávka byla zhruba v polovině hory a to už byla nějaká vejška.

Druhá zastávka na vrcholku hory už byla opravdu někde v mracích a kromě sněhu v létě nebylo vidět nic zajímavého.
Zašly jsme tedy na skvělý obídek, během kterého se hezky rozjasnilo, takže přece jen jsme si udělaly krásnou procházku, po které jsme se vydaly dolů.




Strmá a kamenitá cesta. To zvládnem.
Po zhruba půl hodince slejzání se rozpršelo a rozfoukal vítr. S mými rovnými podrážkami mi to po mokré trávě a kamenech pěkně klouzalo. Nejhorší bylo, když už mi přestalo fungovat svalstvo a mně se rozklepaly nohy.
Jednou jsem sebou o ty kameny praštila, čímž jsem si strhla nehet a nechala svou kůži na několika místech zmodrat. Přes samý vztek mě to ale vůbec nebolelo.
Po třech hodinách týhle šílený cesty jsme došly k první zastávce lanovky a musely sjet dolů, protože dál už vedla jenom horolezecká cesta. Takže jsme ve výsledku zaplatily ještě víc, než kdybychom si bejvaly koupily lístky zpáteční.
Po cestě do kempu jsme se nějak vzpamatovaly, daly si sprchu, najedly se a marně se snažily vysušit promočené věci.

Tímhle celé drama teprve začalo, protože to skvělé počasí nabralo v noci nových otáček a vzbudil mě kamarádčin křik, že prý praskají stromy a na stan padají větve.
Byly jsme však moc unavené na to, abychom se ze stanu přesouvaly do auta.

3. den (1/2)
Při svítání jsem zjistila, že nemůžu hýbat nohama. Měla jsem natažený snad každičký sval. Když jsem se s bolestmi vypotácela ze stanu, všimla jsem si kolem našeho stanu tlustých větví, zapíchaných do země. Do země, do které nám nešly zatlouct ani kovové háčky.
Opět jsem v duchu poděkovala strážnému andílku, že jsem naživu a šly jsme na procházku po vesničce. Mimochodem tolik asiatů jsem v životě po hromadě nikdy neviděla, jako jich tady vejletilo.

A co se týče těch našich bolavých nožek, dvě jsme měly natažené svaly a jednu z nás bolela kyčel, takže následující dva dny jsme vypadaly jako parta třech Ozzáků z Comebacku na cestách...


Druhá část brzy!!!

6 komentářů:

  1. Jsi prostě boží, píšeš fakt krásně. CHTĚL BYCH TĚ POZNAT OSOBNĚ. Škoda, že to není možné.

    OdpovědětVymazat
  2. Výborný článok a vaše destinácie sú skutočne zaujímavé! Veľmi by ma lákalo niečo podobné podniknúť. :) Krásne fotky. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc :), je to zkušenost k nezaplacení :D.

      Vymazat
  3. Hovorí sa že človek sa učí na vlastných chýbách pre budúcnosť si to možno lepšie naplánujete, ale aj tak si myslím že vám to do života čosi dalo a niekedy taký výlet nie je na zahodenie. Ja som si myslela že také niečo sa deje iba vo filme:) ale boli ste tam jedna pre druhú takže myslím že by ste zvládli všetko:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezky napsané :) a je to přesně tak :).

      Vymazat