pondělí 25. září 2017

Austria-Italy-Roadtrip-1/2

Někdy na jaře mi kamarádka poslala několik hlasových zpráv, ve kterých mi vylíčila svůj plán letního roadtripu, který chtěla podniknout se mnou a svojí sestrou. Znělo to zábavně a levně. Obě dvě jsem poznala pracovně v Itálii, tak s kým jiným tam vyrazit.
Samozřejmě jsem souhlasila.
Než jsme se ale všechny shodly na termínu, už bylo září, což věci trochu zkomplikovalo. Z našeho cestování se stalo jedno velké dobrodružství, které chvílemi přerostlo v adrenalin a nebojím se tvrdit, že v mých očích někdy i boj o přežití...

Většinou se číselné údaje uvádějí závěrem, já jsem se rozhodla vás s některými seznámit hned na začátku, abych vám přiblížila, jaké vyprávění vás v následujících řádcích čeká.
Tři holky, jeden stan a jedno malé přibližovadlo.
Najeto přes dva a půl tisíce kilometrů.
Těch pár dní nás každou vyšlo zhruba na deset tisíc korun. Očekávaly jsme menší sumu, ale nakonec jsme si docela dopřávaly, co se týče jídel a kafíček a do toho samozřejmě přišly i nějaké nečekané výdaje, jako třeba špatné odbočení na dálnici, stokilometrová zajížďka a čtyřiceti eurový poplatek... 

1. den
Všechna zavazadla jsem nanosila do verandy a netrpělivě čekala na zatroubení malého modrého golfa. Kufr jsme sotva zavřely a s úsměvem na rtech vyrazily na cesty.
Navečer jsme přijely do maličké rakouské vesničky Hallstat, kde tirolský majitel kempu byl příjemný jak osina v zadku. Všem nám zkazil náladu, kterou jsme si vzápětí spravily stavěním stanu, což se stejně nepovedlo podle mé paměti z dětství, kdy mi ho tatínek stavěl každé léto na zahradě.
Stan měl mít asi metr širokou předsíňku s bočním vchodem. Do předsíňky se nám sotva vešly boty a zip na otevření předsíňky se nacházel někde na boku stanu.
Tak hlavně, že stál a nějak jsme se do něj poskládaly.
Pořádně jsme se nabalily a noc tak nějak s chvilkami spánku přečkaly.

2. den
Po snídani jsme se vydaly do vedlejší vesničky Obertraun, vzdálené asi šest kilometrů, s plánem dát konečně nějakou vysokohorskou túru. Došly jsme k prodeji lístků na lanovku, kde nám bylo řečeno, že je zbytečné jezdit nahoru na horu, jelikož nic neuvidíme. 


Přece jsme se sem netáhly, abychom z toho nic neměly! Koupily jsme si jednosměrný lístek, zpáteční byl zbytečně drahej, když to určitě lze sejít pěšky...
První lanovková zastávka byla zhruba v polovině hory a to už byla nějaká vejška.

Druhá zastávka na vrcholku hory už byla opravdu někde v mracích a kromě sněhu v létě nebylo vidět nic zajímavého.
Zašly jsme tedy na skvělý obídek, během kterého se hezky rozjasnilo, takže přece jen jsme si udělaly krásnou procházku, po které jsme se vydaly dolů.




Strmá a kamenitá cesta. To zvládnem.
Po zhruba půl hodince slejzání se rozpršelo a rozfoukal vítr. S mými rovnými podrážkami mi to po mokré trávě a kamenech pěkně klouzalo. Nejhorší bylo, když už mi přestalo fungovat svalstvo a mně se rozklepaly nohy.
Jednou jsem sebou o ty kameny praštila, čímž jsem si strhla nehet a nechala svou kůži na několika místech zmodrat. Přes samý vztek mě to ale vůbec nebolelo.
Po třech hodinách týhle šílený cesty jsme došly k první zastávce lanovky a musely sjet dolů, protože dál už vedla jenom horolezecká cesta. Takže jsme ve výsledku zaplatily ještě víc, než kdybychom si bejvaly koupily lístky zpáteční.
Po cestě do kempu jsme se nějak vzpamatovaly, daly si sprchu, najedly se a marně se snažily vysušit promočené věci.

Tímhle celé drama teprve začalo, protože to skvělé počasí nabralo v noci nových otáček a vzbudil mě kamarádčin křik, že prý praskají stromy a na stan padají větve.
Byly jsme však moc unavené na to, abychom se ze stanu přesouvaly do auta.

3. den (1/2)
Při svítání jsem zjistila, že nemůžu hýbat nohama. Měla jsem natažený snad každičký sval. Když jsem se s bolestmi vypotácela ze stanu, všimla jsem si kolem našeho stanu tlustých větví, zapíchaných do země. Do země, do které nám nešly zatlouct ani kovové háčky.
Opět jsem v duchu poděkovala strážnému andílku, že jsem naživu a šly jsme na procházku po vesničce. Mimochodem tolik asiatů jsem v životě po hromadě nikdy neviděla, jako jich tady vejletilo.

A co se týče těch našich bolavých nožek, dvě jsme měly natažené svaly a jednu z nás bolela kyčel, takže následující dva dny jsme vypadaly jako parta třech Ozzáků z Comebacku na cestách...


Druhá část brzy!!!

pátek 21. července 2017

Na chvilku o čase...

V prvních řádcích minulého článku jsem se zmínila o tom, že mě tíží rychlost času. A je to tu zase. Příspěvek vyšel před měsícem a mně připadá, jako bych ho publikovala před týdnem. Proto bych se tomuto tématu ráda věnovala trochu hlouběji a budu moc ráda za Vaši zpětnou vazbu.

S mým nejlepším kamarádem jsme si jednou povídali o tetování. Ptala jsem se ho, jestli o nějakém také přemýšlel, případně co a proč by si chtěl nechat zvěčnit na těle. Odpověděl mi, že hodiny, které by byly zobrazením času. Chvíli jsme konverzovali o jeho rychlosti a cennosti, poté se můj kamarád pousmál a řekl, že by si rovnou mohl nechat vytetovat hořící koudel na zadek, aby to mělo ten správný význam…


Když se ohlédnu za svou vlastní cestou, tak celou základku i střední školu jsem měla na všechno spoustu času. Naopak jsem nevěděla co s ním. Kolikrát jsem byla o víkendu smutná z toho, že jsou všichni někde pryč a mě přece nic nebaví, protože jsem zpruzený puberťák. Od chvíle, kdy mi odbylo posledních ,,náct“ se začalo točit všechno mnohem rychleji.

Vyletěla jsem z hnízda a nestačila vstřebávat, co všechno se kolem mě děje. Rok na vysoké, rok v zahraničí, momentálně pracující rok, u kterého si opět plánuji studium a zahraničí a je to vůbec nejrychlejší rok, jaký prožívám. Často si připadám minimálně o deset let starší s nejlepšími roky za sebou a přemýšlím o tom, jestli jsem toho za svůj život neměla stihnout víc nebo naopak, jestli jsem toho nezažila až moc.

Ještě jednou se vrátím k té střední škole. Většina jsme žili podobné životy, řešili stejné věci, málokdo nějak vyčníval z davu. A pak jsme se rozutekli. Někdo na školu, někdo do práce, někdo do ciziny, někdo založil rodinu, někdo propadl alkoholu, někdo sportu a proteinům, ale každý z nás vzal život do svých rukou. Každý z nás se postavil na vlastní nohy. Někdo kráčí hrdě s hlavou vztyčenou, někomu se zařezávají trny do bosých chodidel, ale všichni, úplně všichni jdeme rychleji a rychleji.

Stále nedokážu pochopit, jak je to možné. Jak je možné, že rok vždycky měl, má a mít bude tři sta šedesát pět dní, den dvacet čtyři hodin a hodina šedesát minut. Zatímco my rok od roku vnímáme čas jako neustále se zrychlující veličinu, které ještě ke všemu máme hrozný nedostatek. To vše je doprovázené tím, že když už můžeme čas trávit smysluplně, akorát jím mrháme.

Sociální sítě, média, dopravní zácpa nebo třeba kocovina, a mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho, abych vyjmenovala vše, co je schopné nás přimět k nic nedělání, k prokrastinaci a následným výčitkám. Dnešní doba je hrozně uspěchaná a na mladé lidi je vyvíjen obrovský nátlak v podobě různých očekávání. Však jediná očekávání, kterých bychom měli dostát, jsou ta, která jsme si sami stanovili.

Čas je jako peníze. Můžeme ho investovat, zhodnotit i si ho nechat proplout mezi prsty. Důležité je ho umět využít. A to nejdůležitější vůbec, věnovat ho těm správným lidem. Nechat se naplnit energií druhých a umět jí rozdávat. A hlavně jí umět probudit sami v sobě.
Samozřejmě tu energii musíme někde načerpat, jen si holt musíme přiznat to, že žijeme v době, kdy je nutné více energie vydat než získat a tím právě vytvářet onu hodnotu vlastního času.

čtvrtek 22. června 2017

Jumping

Stále si pokládám otázku, kdy se všechno zklidní a já budu mít dostatek času. Stydím se, jak málo se věnuji psaní a čtení. Dokonce jsem propásla první blogové výročí. Myslím, že je nejvyšší čas to všechno dohánět a už žádné výmluvy, protože léto, které mě čeká nemá ani ponětí, co to klid je.
A začnu tedy s oblíbeným tématem (alespoň pro mě), kterým je sport.
Nebo jinak – láska od první společně strávené chvíle. Ne jako běh, se kterým jsme si k sobě hledali dlouho cestu.

S kamarádkou jsme občas chodívaly na cvičení zaměřené na pekáč buchet. Ze začátku jsem se obávala cvičení se skupinkou holek, ale nakonec mi to přišlo mnohem lepší, než se mordovat doma sama. Je super si hezky zanadávat v kolektivu.

V prosinci minulého roku jsme se s kamarádkou rozhodly zúčastnit dobročinné akce, tedy cvičebního maratonu. To znamenalo, že před zápřahem na břicho se zahřejeme jumpingem.
Byla jsem upozorněna, že to není žádný hopsání, ale dupání o život, u kterého div nevyplivnete plíce.
Přesto jsem byla zvědavá a i se na trampolínky těšila.



Upozornění se naplnilo, ale bylo to skvělý! Skákání mi připomíná ten pocit, kdy vám na diskotéce zahrajou oblíbenou písničku a vy to jdete rozjet na taneční parket. Hned po přestěhování jsem si našla fitko, kde mají trampolínky a shodou okolností je to to samé fitko, kam jsem chodila cvičit, když jsem bydlela na kolejích.

Jumping se dělí na fitness a cardio. Fitness je náročnější pro svalstvo a více se tam ,,dupe". Srdce a plíce jsou ve stejným zápřahu, jako když byste běželi rychlejším tempem. Po každé písničce je kratičká pauza a závěrem bývá posilování na břicho.
Cardio jsou tři patnáctiminutové bloky, ve kterých se kolikrát nedupe vůbec, svaly tolik nebolí, ale srdce a plíce jsou v zápřahu jako byste zdrhali před vrahem. Osobně raději chodím na fitness, právě kvůli takzvaným zvedačkám či dupačkám.

Skvělý je také ten pokrok, který na sobě pozoruji. Ze začátku jsem absolutně nezvládala tempo instruktorek a vlastně ani volnější tempo ostatních, spoustu cviků jsem nedokázala ani provést. Nejdříve se mi začala zlepšovat rychlost a teď už i s těmi náročnějšími ,,vykopávkami“ si umím poradit.
Vždycky jsem se styděla chodit na přední trampolínky. Nedávno mi však nezbylo nic jiného, než zaujmout místo přímo před instruktorku a cítit v zádech oči všech ostatních. Což mě nakoplo k tomu, abych celou dobu udržovala stejné tempo i správné provedení cviků. Když jsem se pak ohlédla na své začátky, bylo to něco naprosto nesrovnatelného.

Celý život jsem si říkala, jak by bylo fajn tancovat v nějaké skupině, hrozně se mi totiž líbí ta sehranost tanečníků. Ovšem tohle je snad ještě lepší. Občas se sejdeme ve složení, kdy jsme sehrané celou dobu lekce a ani si nemusíme pamatovat žádnou choreografii.
Díky jumpingu se ze mě stala královna diskoték, jelikož mám velkou výdrž a moje pohyby a dupání do parket ne jednoho zaujme. No i když... to jsem byla vždycky…

Moc se mi nedaří okolí přesvědčit o tom, že je jumping super a proto by mě zajímal Váš názor!

pondělí 17. dubna 2017

Vegetariánství a veganství

Zase se mi jednou podařilo vyhecovat samu sebe k nějaké výzvě. Nadchla jsem se pro stravovací výzvu. Jídelníček bez sladkého, bez mlečných výrobků, bez lepku?
Bez masa. To mi totiž přišlo jako možnost pro mě nejlépe snesitelná a nejdéle vydržitelná.

Samozřejmě jsem přečetla několik článků o vegetariánství, vyhledala jsem potraviny, které mohou jak výživově maso vynahradit, tak samozřejmě co se týče správného příjmu bílkovin.

Nejdřív to byla pouze výzva, ale čím víc jsem se o zpracování masa a zacházení se zvířaty zajímala, víc a víc jsem se přesvědčovala, že už se k masu nevrátím. Vydržela jsem asi měsíc a půl, pak jsem tenhle svůj masopust porušila kvůli víkendu, o kterém jsem vám psala tady.


Ale nesekla jsem s tím úplně. V listopadu jsem se přestěhovala ke kamarádce, která ze zdravotních důvodů se musí vyhýbat laktóze, takže díky ní jsem závislá na veganských pomazánkách, uzeném tofu nebo třeba sójovém mléku. Naučila jsem se hodně spolupracovat v kuchyni s kořením a vždycky, když dovařím, mám ze sebe radost. A tím, že mi to jídlo opravdu chutná, nemám pocit, že bych nějak strádala a měla potřebu hřešit.

Nejvíc se mě lidé ptali, jaké to na mě má účinky. Pár známých mi i řeklo, že se jim zdám štíhlejší, což si myslím, že bylo spíš tím, že jsem začala běhat. Největší výhodou mi přišlo, že jako vegetarián se obloukem vyhýbáte fastfoodům a když už tam zavítáte, prostě si nic nedáte, protože přece nejíte maso. Ono totiž říct si, nedám si to, protože je to nezdravé, nefunguje. Alespoň u mě ne.

Také mi několik lidí řeklo, že mám hezčí pleť a v tomhle směru si myslím, že by to nějaký vliv mít určitě mohlo.

Sama od sebe jsem žádné změny nezpozorovala, ale nedalo mi to a musela jsem se nad tím zamyslet. První, co mě napadlo a nevím, jestli je to úplně podstatné, ale když tedy delší dobu nejím maso a jdu pít, dělá se mi po alkoholu hodně špatně a že já toho za ty vlčí léta vydržela...
Což by ale mohlo být pozitivní známkou toho, že mám žaludek pročištěný a ten alkohol se nemá do čeho ,,vsakovat".

A to nejlepší vůbec, uvědomila jsem si, že už téměř nebojuji s únavou, se kterou jsem dříve měla velký problém. Obecně spánek se mi zlepšil, usínám během chvilky a probouzím se s tím, že jsem opravdu probuzená a nemusím další hodinu čekat, než se vzpamatuji.

Došla jsem tedy k závěru, že budu upřednostňovat vegetariánskou/veganskou stravu, ale na druhou stranu žiju jenom jednou a nechci se až tolik omezovat. Protože třeba v restauracích to bylo opravdu utrpení, když i do smažáku (který bývá jediným vegetariánským jídlem ve většině českých podnicích) dávali doprostřed šunku. A třeba takový tuňák by mi v životě hodně chyběl...

Momentálně si maso dám maximálně jednou do týdne. Mléko, smetanu, majonézu jsem nahradila sójovými výrobky, ale mléčné výrobky jako jsou tvarohy a sýry, těch bych se nebyla schopná vzdát. Vajíčka jsem vyřadila neúmyslně. Nekupuji si je, protože se bojím, že bych je po cestě z obchodu domů rozbila. Že bych si řekla: ,,Mám chuť na vajíčka!", to už se mi hodně dlouho nestalo, ale když jsou obsahem nějakého jídla, tak proti tomu nic nemám.
Většinou se tedy přikláním k rostlinné stravě a tu živočišnou jsem oproti dřívějšku hodně omezila a cítím se ve svém těle mnohem lépe, zdravěji a i mě baví tu stravu řešit jinak.

Zajímal by mě Váš názor na vegetariánskou, popř. veganskou stravu.

Budu se těšit na komentáře a všem Vám přeji krásné Velikonoce!

pondělí 6. března 2017

Tři (ne)oblíbená místa pro pohyb

Určitě spousta z nás začala se cvičením doma. Spousta z nás nebyla ke sportu vedená a pak narazila na internetu na Jillian Michaels, která dokáže vyhecovat k neuvěřitelným výkonům. Já jsem to tedy přesně takhle měla. Byla jsem přesvědčena o tom, že nikdy nepůjdu do fitness centra, nedej bože na skupinové cvičení a pohyb venku jsem nesnášela. Teď tohle všechno zbožňuju a doma mě cvičení vůbec nebaví.



Myslím, že z tohohle má mnoho žen obavy. Jít do fitness mezi upocené chlapy, kteří si nás budou prohlížet a ty hubené holky si budou říkat, co tady ten špek chce.
Opravdu to tak není.
Každý si všímá svého a samozřejmě, podíváte se na okolí, ale co si řeknete? Úplně to samé, jako byste se potkali na ulici. Já osobně jsem měla i radost, když jsem viděla někoho silnějšího, protože jsem si říkala, že je super, že se doma necpe čokoládou, ale snaží se něco dělat a pohled na soutěžící bikini fitness byl pro mě ohromným nakopávačem.

Další hodně velkou výhodou je to, že před těmi lidmi podáváte úplně jiné výkony. Je to hrozně motivující, že postávají všude kolem a vy nechcete na tom páse běžet deset minut a odpadnout. Nebo přijít a po třiceti minutách se už balit domů.

My jsme tam se spolubydlící z koleje většinou chodily přibližně na dvě hodinky a u toho jsme stále střídaly cardio a nějaké lehčí posilování. Samozřejmě i ty chlapy jsme pozorovaly, ale to spíš proto, že jsme nechápaly, kde vzaly ty svaly, když se moc nepředřeli. Kolikrát i seděli v kroužku a tlachali, zatímco my rudé lapaly po dechu.

Samozřejmě není to pro každého, my jsme fitko braly jako společný koníček a určitě bych na začátek doporučila ukecat i někoho dalšího.



Další hrůzou pro mě byl běh na veřejnosti. Vždy, když jsem šla běhat a šel člověk, prosprintovala jsem kolem něj a jen co byl za mnou, dala jsem se do chůze. A všimla jsem si, že to dělá spousta lidí, co běhají jen když mají deprese z váhy. O běhu samotném jsem psala poměrně obsáhlý článek tady.

A když jsem začala mít ráda tenhle pohyb, začala jsem se díky němu cítit sebevědomě. Vzít na sebe sportovní hadříky a běžecké najky je pro mě stejný pocit, jako jít ve večerních šatech, načesaná na ples. Mám u toho takový ten pocit, že dělám něco, co ty lidi, kteří se na mě dívají, by nikdy nezvládli. To je ten milovaný správný náběh endorfinů, který mívám už při převlíkání. Běh mi i ze všech sportů nejvíc dokáže pomoc i po psychické stránce.

Vůbec posilování nebo protahování je hrozně super na čerstvém vzduchu. To zase bych asi taky nezvládla, jít do parku a vedle skupinky, co si tam balí jointa. se opřít o lavičku a protahovat nohy. ale vždy se dá najít nějaké místečko.



Nakonec tedy skupinová cvičení, ke kterým mě přesvědčila kamarádka. Vždy jsem měla pocit, že to je něco, co se nedá zvládat a že... prostě nikdy. Začaly jsme příležitostně chodit na břišní pekáč. Je to hrozně skvělý, protože tam už vůbec si nedovolíte přestat, máte u sebe někoho, kdo tomu rozumí, povzbuzuje vás a všechny vás to bolí. Všem vám to uteče a budete se těšit na další shledání.

V prosinci jsme byly na mikulášském maratonu, kde před břišním pekáčem jsme se zapsaly ještě na jumping. Kterému v budoucnu věnuji samostatný článek jelikož žádný pohyb mě tolik nechytl jako skákání na trampolínkách. Takže hned v lednu jsem našla fitko ve městě, do kterého jsem se přestěhovala a shodou okolností je to to stejné fitko, kam jsem chodila, když jsem tu bydlela na koleji.

Závěr je takový, že určitě přes všechny strachy by si každý měl vyzkoušet co nejvíc sportů, protože stejně tak úplně každý najde něco, co ho baví a o tom to je. Zrovna u těch trampolín nikdo moc nechápe, co mě na tom baví a že to musí být hrozné na udýchání a na klouby a podobně, ale mně pokud nebuší srdce, že to jde slyšet a plíce mi nechtějí vyskočit z těla, tak to není zábava.

Jaký pohyb nejvíc baví Vás?