neděle 12. února 2017

Ochutnávání Moravy

To jsem vážně ostuda, přidávat článek po měsíci. Naštěstí se mi mezitím vytvořilo v hlavě spousta nových námětů a i jsem na několika z nich začala pracovat.
Co se týče osobního života, tohle bude zajímavý rok...

A když už jsme u toho života, předevčírem jsem slavila včerejší dvaadvacáté narozeniny na maturitním plese. Přijde mi hrozné, že maturant, který měl být jako neřízená střela, musel naopak dohlížet na mě a podstatnou část večera strávit hledáním mých ztracených bot.

Rozhodla jsem se zůstat u tématu, tedy u alkoholu a ukážu Vám, proč Moravu všichni milují. Byl to nejlepší předvánoční víkend, jaký jsem zažila. Sobotní den jsme strávily ve Vídni, o které jsem psala tady a teď se tedy přesuneme k tomu, čemu jsme se věnovaly dva suprové večery. 

Páteční večer jsme strávily ve sklípku začínajícího mladého vinaře. Byly jsme hladové, takže nás moc nepotěšilo, že k degustaci jsme dostaly jen suchý chléb. Má se to tak dělat, ale vysvětlujte to patnácti hladovým ženským. Začaly jsme tedy samozřejmě od suchých vín po polosladká, byla jsem překvapená, že mi chutnala i ta sušší, kvalita jde opravdu znát. Mínus mělo ještě to, že nám naléval každé víno po deckách, takže ta polosladká už jsem si moc neužila.





čtvrtek 12. ledna 2017

Životní motivace

Vítám Vás u prvního letošního článku a dodatečně všem přeji hodně štěstí, zdraví a lásky do této nové kapitoly, kterou je rok 2017.
Rozhodla jsem se rozepsat o tématu, kterým jsem se v posledních dnech, možná i měsících minulého roku hodně zabývala...

V hlavě mi vznikla strašná spousta otázek:
Proč lidé potřebují motivovat? Motivovat k životu? To nechtějí žít?
Proč jsou lidé nešťastní, i když k tomu nemají důvod?
Znám já vůbec někoho kdo je upřímně šťastný? Někoho, kdo věnuje minimální pozornost svým problémům a těch kolem sebe? Někoho, kdo by žil naplno? Co to vlastně znamená žít naplno?
Proč hledáme ve všem smysl a jakmile ho nevidíme, ztrácíme se?
Co to vůbec znamená být šťastný?
Jak popsat, co to je štěstí?
Je to pocit? Chvilkový nebo se tak můžeme cítit od teď až po zbytek života?

Všude nám jsou ukazováni úspěšní lidé. Je stále více lidí, kteří jsou veřejnosti známí, kteří opravdu něco dokázali a nebo se i nějakým omylem proslavili. Na sociálních sítí přidávají příspěvky, ze kterých máme pocit, že jejich život je bezchybný. Proto, když pak máme ,,obyčejný život", neustále ty chyby hledáme.

Přejeme si žít tak, abychom ničeho nelitovali a měli pocit, že jsme si užili každou minutu. Čím jsme starší, tím hůře snášíme rychlost času. Tím více dokážeme znehodnocovat jeho cennost. Klademe na sebe velké nároky a zároveň trpíme prokrastinací. Dokážeme hodiny mluvit o tom, co bychom chtěli udělat, čeho bychom chtěli dosáhnout. Dokážeme hodiny mrhat časem.

Neustále na něco čekáme, že najdeme místo, kde budeme žít, svou životní lásku, spřízněnou duši, práci snů, zábavný sport, nový seriál nebo třeba ztracené štěně, kterému najdeme nový domov.
A u toho se moc soustředíme na to, co nemáme, co nám chybí.

Proto čteme motivační knihy, články, diáře... Já sama jsem jedním ze čtenářů, ale na druhou stranu mě mrzí, že vůbec něco takového potřebujeme, že si nedokážeme sami ve vlastní hlavě vytvořit takové myšlenky, které by v nás udrželi nadšení pro věci, které děláme a které máme.
Nadšení pro žití.

Netvrdím, že takhle smýšlíme všichni. Už jsem ale poznala hodně lidí a příběhů, díky kterým jsem došla k tomuhle obecnému pohledu na svět.
Bohužel nemám žádné obecné rady, jak se všemi těmi zmatenými myšlenkami a otázkami naložit. Jelikož to sama nevím...

Podělím se s Vámi alespoň o to, jak motivuji sama sebe.
Myslím na lidi ve svém životě, kteří mi dělají radost už jenom tím, že jsou. Myslím na ně každý den a jsem za ně vděčná.
Přehrávám si v hlavě oblíbené vzpomínky a přemýšlím nad tím, co jsem zažila.
Plánuji. Od toho, co budu vařit k večeři až po to, jak by se jednou měly jmenovat moje děti.
Věnuji čas tomu, co mě naplňuje a baví. Může to být povídání u kávy s kamarádkou, vyřádění se při sportu, čtení napínavé knížky, zpívání z plných plic karaoke na youtube, někdy dokonce hodiny strávené úklidem bytu.



Vždy se můžeme mít lépe, vždy může být hůř.
Nejsme tím inspirujícím člověkem, ke kterému vzhlížíme ani nejsme tím, kdo v nás vyvolává strach, že dopadneme jako on.
Jdeme zlatou střední cestou, tak co víc si přát.
Soustřeďme se na sebe, od toho na tom světě jsme.

pondělí 26. prosince 2016

Vánoční Vídeň

Doufám, že setrváváte ve vánoční náladě, jelikož ještě i já přicházím s vánočním článkem. Snad si všichni užíváte svátky tak, jak to máte nejraději. Mně to letos krásně vyšlo, že opravdu jen papám a válím se. Škoda, že zítra už zase do práce.

Přibližně v polovině listopadu jsme s kamarádkou vyrazily degustovat vína na Moravu. Její maminka je učitelka a byl to tedy učitelský víkendový zájezd. Už díky té sestavě, co se sešla v pátek odpoledne před autobusem, bylo jasné, že to bude stát za to.
Na sobotu jsme tedy měly naplánovanou návštěvu Vídně, primárně kvůli vánočním trhům.

Když jsme dorazily, první naše slova byla: ,,Nó, tady je to jak v Praze, úplně stejný."
A to jsme se sakra spletly.


Hned jak jsme přešly do historického centra, nevěděly jsme, kam se dřív dívat. Budovy, jak historické, tak moderní, tu jsou obrovské! Ulice široké jak kdejaké naše náměstí, na každém rohu kočár s koňmi. První budova, u které jsem si div nevykroutila hlavu, byla překrásná katedrála sv. Štěpána, která je nejvýznamnější gotickou stavbou Rakouska a symbolem Vídně.




úterý 13. prosince 2016

Běh

Opravdu jsem se těšila, až bude konec tohoto roku. Posledních pár týdnů jsem strávila stěhováním a hledáním práce, což ale vedlo k tomu, že v posledních dnech si místo předvánočního stresu užívám spokojenost, ke které jsem došla uchopením života do vlastních rukou. Někdy je to účinnější, než čekání na zásah nějakých vnějších vlivů. 
Na druhou stranu jsem ještě nedošla do fáze, kdy bych byla schopná si zorganizovat čas tak, abych měla prostor na psaní, čtení a bohužel i to sportování. Ovšem na mou obhajobu bydlím na nejvyšším kopci široko daleko a několikrát denně vycházím do čtvrtého patra. To bude zadek...

Běh jsem nikdy moc nemusela. Školní časy, kdy jsem ho vyloženě nenáviděla, přeskočím.
Brala jsem ho jako nutné zlo při mých záchvatech hubnutí. V průběhu jsem si nadávala, že jsem vůbec vytáhla paty z domu a kolikrát ani náběh endorfinů u protahování mě nepřesvědčil o tom, že bych měla ještě někdy zase jít.

Problém byl v tom, že jsem neuměla běhat. Nastartovala jsem vysokým tempem a po ani ne kilometru chtěly moje plíce explodovat, což mi dávaly najevo i nepříjemným pícháním v bocích. To jsem nějak rozchodila a znovu. Moje tělo běželo a moje mysl mi říkala: ,,Už mě prosím nikdy nenuť tohle dělat!"

V létě v Itálii jsem si myslela, že bude fajn, nějaký ten ranní běh podél pobřeží. Nebyl. Po zhruba dvou pracovních měsících jsem byla jednou večer hrozně vytočená a rozhodla se vzít si příklad z kamarádky delegátky, která pravidelně po večerech vzala sluchátka a vyrazila se pořádně zapotit a zrudnout.

Běhávala jsem bez sluchátek, protože před několika lety jsem si při běhu zničila telefon a už jsem to nechtěla riskovat. Tenhle večer mi ale mysl říkala: ,,Vezmi sluchátka a běž to vyběhat!" Tempo jsem oproti dřívějšku podstatně zpomalila, zaposlouchala se do hudby a pak zjistila, že místo osmi seti metrů dokážu v kuse uběhnout jeden a půl kilometru.

A tak jsem se několikrát týdně kolem jedenácté večer po práci sebrala a šla poznávat různá zákoutí a kouzla nočního přímořského městečka. Začala jsem se zlepšovat a po měsíci už jsem zvládla uběhnout v kuse téměř tři kilometry. O běhu jsem přečetla spousty článků a radovala se z toho, co pro svoje tělo a pro sebe dělám.

S každou uběhnutou trasou jsem překonávala samu sebe. Lépe jsem zvládala stres, zlepšovala jsem svou fyzickou zdatnost a obecně jsem se stávala pozitivnějším člověkem. Dokonce i v situacích, kdy jsem lapala po dechu a připadala si přehřátá, moje mysl mi říkala: ,,Ježiši já to miluju!"

Ještě bych tedy podotkla, že k tomuto souznění mysli s pohybem jsem schopna jedině po setmění. Po ránu nebo vlastně kdykoliv během dne pro mě není běh zdaleka tak skvělý jako za šera. Zrovna v to léto byly mé půlnoční běhy nejlepšími jak prožitky, tak výkony.
U jiných sportů žádné změny podle času nepozoruji. Zvláštní. I tak bych se ale do jedné z těch horkých nocí vrátila, hezky se uvelebila na terásku a nechala si po pár kilometrech zklidnit tep pozorováním hvězd.


Ve sportovním oblečení se vždy cítím fit a sebevědomá, přestože do atletické postavy mám hodně daleko. Den před focením jsme s kamarádkou byly na trampolínách a hned po nich na skupinovém cvičení Břišní pekáč. Po tom dni mě bolelo i ležet. Do toho přišly první mrazíky, ale výsledné snímky se mi vzhledem k podmínkám a nic moc fotoaparátu líbí. Ráda bych poděkovala Tince, která je skvělým sparring partnerem a ještě skvělejší kamarádkou a to už neuvěřitelných sedmnáct let!


Na závěr bych Vám ráda samostatně představila nejhezčí prvek mého outfitu, kterým je tahle nejroztomilejší čapka, vhodná pro několik zimních sportů. Uvnitř má hydrofobní pruh s termoregulačními vlastnostmi, které odvádějí vlhkost a dokonce odpuzují nečistotu, díky tomu je nedráždivá a tedy vhodná pro běžné nošení i sportování.

Kama je česká značka, jejímž cílem je produkovat oblečení nejen funkční, ale také stylové. Zpracovává rakouské příze, vyráběné s ohledem na zdraví člověka a šetrnost k přírodě. Značka v rámci své činnosti stojí za ekologickou, hospodářskou a sociální udržitelností.

Čepici jsem dostala v rámci spolupráce s e-shopem affekt.cz, za což mnohokrát děkuji, každý pohled na ní mi dělá radost. Už jsme si spolu byly zaběhat a opravdu super, úžasné teploučko a sluchátka mi konečně nevypadávala z uší.
E-shop se zaměřuje na kempování, horolezectví, lyžování, potápění a i na běžnější sporty, kterým je například turistika. Je hezky přehledný a objevíte zde i několik akcí a výprodejí. Určitě doporučuji navštívit, pokud máte kladný vztah k pohybu!

Běháte?
Které roční období Vám nejvíce vyhovuje pro pohyb?

neděle 20. listopadu 2016

Tenkrát na západě - Washington D.C.

Mám tu pro Vás pokračování z USA série. V předchozím článku, jste se se mnou mohli podívat do Alexandrie, kde žije sestra a k Atlantskému oceánu, kde jsme se vystavovali v plavkách, pili slanou vodu a denně si dopřávali ,,chicken fingers with french fries".


Dnes se podíváme do hlavního města spojených států. Washington je městem památek, především těch válečných. Je zde nespočet překrásných monumentů postavených na počest obětí druhé světové nebo například korejské války. Také jsme procházeli kolem nekonečné stěny, v níž jsou vyryta jména obětí vietnamské války. Přestože jsem byla ufňukaná a otrávená puberťačka, myslící si, že se někde rozteče vedrem, sílu těchto míst jsem cítila velmi dobře.

Přestože je DC velice rozlehlé, nejznámější památky, kterými jsou Kapitol. Bílý dům a socha Lincolna, jsou nedaleko sebe v centru, v jehož středu se tyčí Washington Monument, nejvyšší budova tohoto města. Přestože se svými 169 metry byl svého času i nejvyšší budovou světa, dnes už to takový obr není, i tak ale žádná stavba zde nesmí být vyšší.


Dále je také městem muzeí, která bývají několikapatrová a přeplněna lidmi. Vstupné se nevybírá, jen u hlavních dveří security kontroluje, jestli nemáte nějaký nebezpečný předmět. Opět nevím, jak se tátovi tenkrát podařily vyfotit takovéhle kvalitky, ale vážně zde můžete vidět nevídané. Od koster dinosaurů v životních velikostech, přes miniatury indiánských měst, po hrdiny ze Star Wars. My jsme navštívili například muzeum umění, amerických Indiánů, přírodní historie, letectví a kosmonautiky, rozhodně máme na co vzpomínat.


Posledním místem, které jsem se rozhodla zmínit je ZOO, která v mém tehdejším věku bylo pro mě ze všeho nejzajímavější. Dodnes se na mě z poličky usmívá plyšová panda, kterou jsem si odtud přivezla. Vstupné je opět zdarma. Zoologická zahrada se snaží chránit a rozmnožovat desítky ohrožených druhů zvířat. Největší atrakcí této zahrady jsou rozhodně pandy a my jsme zrovna měli to štěstí, že se oslavovalo narození nového mláděte. Mj. jsou zde žijí stovky druhů zvířat.

V pokračování se zakousneme do ,,Big Apple" a ze střechy Empire State Building zamáváme stovkám žlutých taxíků.