pondělí 17. dubna 2017

Vegetariánství a veganství

Zase se mi jednou podařilo vyhecovat samu sebe k nějaké výzvě. Nadchla jsem se pro stravovací výzvu. Jídelníček bez sladkého, bez mlečných výrobků, bez lepku?
Bez masa. To mi totiž přišlo jako možnost pro mě nejlépe snesitelná a nejdéle vydržitelná.

Samozřejmě jsem přečetla několik článků o vegetariánství, vyhledala jsem potraviny, které mohou jak výživově maso vynahradit, tak samozřejmě co se týče správného příjmu bílkovin.

Nejdřív to byla pouze výzva, ale čím víc jsem se o zpracování masa a zacházení se zvířaty zajímala, víc a víc jsem se přesvědčovala, že už se k masu nevrátím. Vydržela jsem asi měsíc a půl, pak jsem tenhle svůj masopust porušila kvůli víkendu, o kterém jsem vám psala tady.


Ale nesekla jsem s tím úplně. V listopadu jsem se přestěhovala ke kamarádce, která ze zdravotních důvodů se musí vyhýbat laktóze, takže díky ní jsem závislá na veganských pomazánkách, uzeném tofu nebo třeba sójovém mléku. Naučila jsem se hodně spolupracovat v kuchyni s kořením a vždycky, když dovařím, mám ze sebe radost.  A tím, že mi to jídlo opravdu chutná, nemám pocit, že bych nějak strádala a měla potřebu hřešit.

Nejvíc se mě lidé ptali, jaké to na mě má účinky. Pár známých mi i řeklo, že se jim zdám štíhlejší, což si myslím, že bylo spíš tím, že jsem začala běhat. Největší výhodou mi přišlo, že jako vegetarián se obloukem vyhýbáte fastfoodům a když už tam zavítáte, prostě si nic nedáte, protože přece nejíte maso. Ono totiž říct si, nedám si to, protože je to nezdravé, nefunguje. Alespoň u mě ne.

Také mi několik lidí řeklo, že mám hezčí pleť a v tomhle směru si myslím, že by to nějaký vliv mít určitě mohlo.

Sama od sebe jsem žádné změny nezpozorovala, ale nedalo mi to a musela jsem se nad tím zamyslet. První, co mě napadlo a nevím, jestli je to úplně podstatné, ale když tedy delší dobu nejím maso a jdu pít, dělá se mi po alkoholu hodně špatně a že já toho za ty vlčí léta vydržela...
Což by ale mohlo být pozitivní známkou toho, že mám žaludek pročištěný a ten alkohol se nemá do čeho ,,vsakovat".

A to nejlepší vůbec, uvědomila jsem si, že už téměř nebojuji s únavou, se kterou jsem dříve měla velký problém. Obecně spánek se mi zlepšil, usínám během chvilky a probouzím se s tím, že jsem opravdu probuzená a nemusím další hodinu čekat, než se vzpamatuji. 

Došla jsem tedy k závěru, že budu upřednostňovat vegetariánskou/veganskou stravu, ale na druhou stranu žiju jenom jednou a nechci se až tolik omezovat. Protože třeba v restauracích to bylo opravdu utrpení, když i do smažáku (který bývá jediným vegetariánským jídlem ve většině českých podnicích) dávali doprostřed šunku. A třeba takový tuňák by mi v životě hodně chyběl...

Momentálně si maso dám maximálně jednou do týdne. Mléko, smetanu, majonézu jsem nahradila sójovými výrobky, ale mléčné výrobky jako jsou tvarohy a sýry, těch bych se nebyla schopná vzdát. Vajíčka jsem vyřadila neúmyslně. Nekupuji si je, protože se bojím, že bych je po cestě z obchodu domů rozbila. Že bych si řekla: ,,Mám chuť na vajíčka!", to už se mi hodně dlouho nestalo, ale když jsou obsahem nějakého jídla, tak proti tomu nic nemám.

Většinou se tedy přikláním k rostlinné stravě a tu živočišnou jsem oproti dřívějšku hodně omezila a cítím se ve svém těle mnohem lépe, zdravěji a i mě baví tu stravu řešit jinak.

Zajímal by mě Váš názor na vegetariánskou, popř. veganskou stravu. 
Budu se těšit na komentáře a všem Vám přeji krásné Velikonoce!

pondělí 6. března 2017

Tři (ne)oblíbená místa pro pohyb

Určitě spousta z nás začala se cvičením doma. Spousta z nás nebyla ke sportu vedená a pak narazila na internetu na Jillian Michaels, která dokáže vyhecovat k neuvěřitelným výkonům. Já jsem to tedy přesně takhle měla. Byla jsem přesvědčena o tom, že nikdy nepůjdu do fitness centra, nedej bože na skupinové cvičení a pohyb venku jsem nesnášela. Teď tohle všechno zbožňuju a doma mě cvičení vůbec nebaví.



Myslím, že z tohohle má mnoho žen obavy. Jít do fitness mezi upocené chlapy, kteří si nás budou prohlížet a ty hubené holky si budou říkat, co tady ten špek chce.
Opravdu to tak není.
Každý si všímá svého a samozřejmě, podíváte se na okolí, ale co si řeknete? Úplně to samé, jako byste se potkali na ulici. Já osobně jsem měla i radost, když jsem viděla někoho silnějšího, protože jsem si říkala, že je super, že se doma necpe čokoládou, ale snaží se něco dělat a pohled na soutěžící bikini fitness byl pro mě ohromným nakopávačem.

Další hodně velkou výhodou je to, že před těmi lidmi podáváte úplně jiné výkony. Je to hrozně motivující, že postávají všude kolem a vy nechcete na tom páse běžet deset minut a odpadnout. Nebo přijít a po třiceti minutách se už balit domů.

My jsme tam se spolubydlící z koleje většinou chodily přibližně na dvě hodinky a u toho jsme stále střídaly cardio a nějaké lehčí posilování. Samozřejmě i ty chlapy jsme pozorovaly, ale to spíš proto, že jsme nechápaly, kde vzaly ty svaly, když se moc nepředřeli. Kolikrát i seděli v kroužku a tlachali, zatímco my rudé lapaly po dechu.

Samozřejmě není to pro každého, my jsme fitko braly jako společný koníček a určitě bych na začátek doporučila ukecat i někoho dalšího.



Další hrůzou pro mě byl běh na veřejnosti. Vždy, když jsem šla běhat a šel člověk, prosprintovala jsem kolem něj a jen co byl za mnou, dala jsem se do chůze. A všimla jsem si, že to dělá spousta lidí, co běhají jen když mají deprese z váhy. O běhu samotném jsem psala poměrně obsáhlý článek tady.

A když jsem začala mít ráda tenhle pohyb, začala jsem se díky němu cítit sebevědomě. Vzít na sebe sportovní hadříky a běžecké najky je pro mě stejný pocit, jako jít ve večerních šatech, načesaná na ples. Mám u toho takový ten pocit, že dělám něco, co ty lidi, kteří se na mě dívají, by nikdy nezvládli. To je ten milovaný správný náběh endorfinů, který mívám už při převlíkání. Běh mi i ze všech sportů nejvíc dokáže pomoc i po psychické stránce.

Vůbec posilování nebo protahování je hrozně super na čerstvém vzduchu. To zase bych asi taky nezvládla, jít do parku a vedle skupinky, co si tam balí jointa. se opřít o lavičku a protahovat nohy. ale vždy se dá najít nějaké místečko.



Nakonec tedy skupinová cvičení, ke kterým mě přesvědčila kamarádka. Vždy jsem měla pocit, že to je něco, co se nedá zvládat a že... prostě nikdy. Začaly jsme příležitostně chodit na břišní pekáč. Je to hrozně skvělý, protože tam už vůbec si nedovolíte přestat, máte u sebe někoho, kdo tomu rozumí, povzbuzuje vás a všechny vás to bolí. Všem vám to uteče a budete se těšit na další shledání.

V prosinci jsme byly na mikulášském maratonu, kde před břišním pekáčem jsme se zapsaly ještě na jumping. Kterému v budoucnu věnuji samostatný článek jelikož žádný pohyb mě tolik nechytl jako skákání na trampolínkách. Takže hned v lednu jsem našla fitko ve městě, do kterého jsem se přestěhovala a shodou okolností je to to stejné fitko, kam jsem chodila, když jsem tu bydlela na koleji.

Závěr je takový, že určitě přes všechny strachy by si každý měl vyzkoušet co nejvíc sportů, protože stejně tak úplně každý najde něco, co ho baví a o tom to je. Zrovna u těch trampolín nikdo moc nechápe, co mě na tom baví a že to musí být hrozné na udýchání a na klouby a podobně, ale mně pokud nebuší srdce, že to jde slyšet a plíce mi nechtějí vyskočit z těla, tak to není zábava.

Jaký pohyb nejvíc baví Vás?

neděle 12. února 2017

Ochutnávání Moravy

To jsem vážně ostuda, přidávat článek po měsíci. Naštěstí se mi mezitím vytvořilo v hlavě spousta nových námětů a i jsem na několika z nich začala pracovat.
Co se týče osobního života, tohle bude zajímavý rok...

A když už jsme u toho života, předevčírem jsem slavila včerejší dvaadvacáté narozeniny na maturitním plese. Přijde mi hrozné, že maturant, který měl být jako neřízená střela, musel naopak dohlížet na mě a podstatnou část večera strávit hledáním mých ztracených bot.

Rozhodla jsem se zůstat u tématu, tedy u alkoholu a ukážu Vám, proč Moravu všichni milují. Byl to nejlepší předvánoční víkend, jaký jsem zažila. Sobotní den jsme strávily ve Vídni, o které jsem psala tady a teď se tedy přesuneme k tomu, čemu jsme se věnovaly dva suprové večery. 

Páteční večer jsme strávily ve sklípku začínajícího mladého vinaře. Byly jsme hladové, takže nás moc nepotěšilo, že k degustaci jsme dostaly jen suchý chléb. Má se to tak dělat, ale vysvětlujte to patnácti hladovým ženským. Začaly jsme tedy samozřejmě od suchých vín po polosladká, byla jsem překvapená, že mi chutnala i ta sušší, kvalita jde opravdu znát. Mínus mělo ještě to, že nám naléval každé víno po deckách, takže ta polosladká už jsem si moc neužila.





čtvrtek 12. ledna 2017

Životní motivace

Vítám Vás u prvního letošního článku a dodatečně všem přeji hodně štěstí, zdraví a lásky do této nové kapitoly, kterou je rok 2017.
Rozhodla jsem se rozepsat o tématu, kterým jsem se v posledních dnech, možná i měsících minulého roku hodně zabývala...

V hlavě mi vznikla strašná spousta otázek:
Proč lidé potřebují motivovat? Motivovat k životu? To nechtějí žít?
Proč jsou lidé nešťastní, i když k tomu nemají důvod?
Znám já vůbec někoho kdo je upřímně šťastný? Někoho, kdo věnuje minimální pozornost svým problémům a těch kolem sebe? Někoho, kdo by žil naplno? Co to vlastně znamená žít naplno?
Proč hledáme ve všem smysl a jakmile ho nevidíme, ztrácíme se?
Co to vůbec znamená být šťastný?
Jak popsat, co to je štěstí?
Je to pocit? Chvilkový nebo se tak můžeme cítit od teď až po zbytek života?

Všude nám jsou ukazováni úspěšní lidé. Je stále více lidí, kteří jsou veřejnosti známí, kteří opravdu něco dokázali a nebo se i nějakým omylem proslavili. Na sociálních sítí přidávají příspěvky, ze kterých máme pocit, že jejich život je bezchybný. Proto, když pak máme ,,obyčejný život", neustále ty chyby hledáme.

Přejeme si žít tak, abychom ničeho nelitovali a měli pocit, že jsme si užili každou minutu. Čím jsme starší, tím hůře snášíme rychlost času. Tím více dokážeme znehodnocovat jeho cennost. Klademe na sebe velké nároky a zároveň trpíme prokrastinací. Dokážeme hodiny mluvit o tom, co bychom chtěli udělat, čeho bychom chtěli dosáhnout. Dokážeme hodiny mrhat časem.

Neustále na něco čekáme, že najdeme místo, kde budeme žít, svou životní lásku, spřízněnou duši, práci snů, zábavný sport, nový seriál nebo třeba ztracené štěně, kterému najdeme nový domov.
A u toho se moc soustředíme na to, co nemáme, co nám chybí.

Proto čteme motivační knihy, články, diáře... Já sama jsem jedním ze čtenářů, ale na druhou stranu mě mrzí, že vůbec něco takového potřebujeme, že si nedokážeme sami ve vlastní hlavě vytvořit takové myšlenky, které by v nás udrželi nadšení pro věci, které děláme a které máme.
Nadšení pro žití.

Netvrdím, že takhle smýšlíme všichni. Už jsem ale poznala hodně lidí a příběhů, díky kterým jsem došla k tomuhle obecnému pohledu na svět.
Bohužel nemám žádné obecné rady, jak se všemi těmi zmatenými myšlenkami a otázkami naložit. Jelikož to sama nevím...

Podělím se s Vámi alespoň o to, jak motivuji sama sebe.
Myslím na lidi ve svém životě, kteří mi dělají radost už jenom tím, že jsou. Myslím na ně každý den a jsem za ně vděčná.
Přehrávám si v hlavě oblíbené vzpomínky a přemýšlím nad tím, co jsem zažila.
Plánuji. Od toho, co budu vařit k večeři až po to, jak by se jednou měly jmenovat moje děti.
Věnuji čas tomu, co mě naplňuje a baví. Může to být povídání u kávy s kamarádkou, vyřádění se při sportu, čtení napínavé knížky, zpívání z plných plic karaoke na youtube, někdy dokonce hodiny strávené úklidem bytu.



Vždy se můžeme mít lépe, vždy může být hůř.
Nejsme tím inspirujícím člověkem, ke kterému vzhlížíme ani nejsme tím, kdo v nás vyvolává strach, že dopadneme jako on.
Jdeme zlatou střední cestou, tak co víc si přát.
Soustřeďme se na sebe, od toho na tom světě jsme.

pondělí 26. prosince 2016

Vánoční Vídeň

Doufám, že setrváváte ve vánoční náladě, jelikož ještě i já přicházím s vánočním článkem. Snad si všichni užíváte svátky tak, jak to máte nejraději. Mně to letos krásně vyšlo, že opravdu jen papám a válím se. Škoda, že zítra už zase do práce.

Přibližně v polovině listopadu jsme s kamarádkou vyrazily degustovat vína na Moravu. Její maminka je učitelka a byl to tedy učitelský víkendový zájezd. Už díky té sestavě, co se sešla v pátek odpoledne před autobusem, bylo jasné, že to bude stát za to.
Na sobotu jsme tedy měly naplánovanou návštěvu Vídně, primárně kvůli vánočním trhům.

Když jsme dorazily, první naše slova byla: ,,Nó, tady je to jak v Praze, úplně stejný."
A to jsme se sakra spletly.


Hned jak jsme přešly do historického centra, nevěděly jsme, kam se dřív dívat. Budovy, jak historické, tak moderní, tu jsou obrovské! Ulice široké jak kdejaké naše náměstí, na každém rohu kočár s koňmi. První budova, u které jsem si div nevykroutila hlavu, byla překrásná katedrála sv. Štěpána, která je nejvýznamnější gotickou stavbou Rakouska a symbolem Vídně.