neděle 20. listopadu 2016

Tenkrát na západě - Washington D.C.

Mám tu pro Vás pokračování z USA série. V předchozím článku, jste se se mnou mohli podívat do Alexandrie, kde žije sestra a k Atlantskému oceánu, kde jsme se vystavovali v plavkách, pili slanou vodu a denně si dopřávali ,,chicken fingers with french fries".


Dnes se podíváme do hlavního města spojených států. Washington je městem památek, především těch válečných. Je zde nespočet překrásných monumentů postavených na počest obětí druhé světové nebo například korejské války. Také jsme procházeli kolem nekonečné stěny, v níž jsou vyryta jména obětí vietnamské války. Přestože jsem byla ufňukaná a otrávená puberťačka, myslící si, že se někde rozteče vedrem, sílu těchto míst jsem cítila velmi dobře.

Přestože je DC velice rozlehlé, nejznámější památky, kterými jsou Kapitol. Bílý dům a socha Lincolna, jsou nedaleko sebe v centru, v jehož středu se tyčí Washington Monument, nejvyšší budova tohoto města. Přestože se svými 169 metry byl svého času i nejvyšší budovou světa, dnes už to takový obr není, i tak ale žádná stavba zde nesmí být vyšší.


Dále je také městem muzeí, která bývají několikapatrová a přeplněna lidmi. Vstupné se nevybírá, jen u hlavních dveří security kontroluje, jestli nemáte nějaký nebezpečný předmět. Opět nevím, jak se tátovi tenkrát podařily vyfotit takovéhle kvalitky, ale vážně zde můžete vidět nevídané. Od koster dinosaurů v životních velikostech, přes miniatury indiánských měst, po hrdiny ze Star Wars. My jsme navštívili například muzeum umění, amerických Indiánů, přírodní historie, letectví a kosmonautiky, rozhodně máme na co vzpomínat.


Posledním místem, které jsem se rozhodla zmínit je ZOO, která v mém tehdejším věku bylo pro mě ze všeho nejzajímavější. Dodnes se na mě z poličky usmívá plyšová panda, kterou jsem si odtud přivezla. Vstupné je opět zdarma. Zoologická zahrada se snaží chránit a rozmnožovat desítky ohrožených druhů zvířat. Největší atrakcí této zahrady jsou rozhodně pandy a my jsme zrovna měli to štěstí, že se oslavovalo narození nového mláděte. Mj. jsou zde žijí stovky druhů zvířat.

V pokračování se zakousneme do ,,Big Apple" a ze střechy Empire State Building zamáváme stovkám žlutých taxíků.

sobota 12. listopadu 2016

Fitness ochutnávka



Už dlouhou dobu jsem chtěla ochutnat tolik slavnou a chválenou proteinellu. Bylo mi líto si toho v tom e-shopu nepřihodit do košíku víc. A pak mi i bylo líto nakoupit jenom v jednom. Takže pro Vás mám recenzi na několik potravin, které jsou buď bohaté na bílkoviny nebo superzdravé raw.

Nejspíš jsem se takhle rozšoupla, protože jsem se rozhodla na nějaký čas přestat jíst maso, k čemuž se dostanu v nějakém obsáhlejším článku. Nakupovala jsem na aktin.cz a superpotravina.cz.

MÁLO SACHARIDŮ, HODNĚ BÍLKOVIN

Proteinella
Až když jsem měla z balíčku všechno snědené nebo alespoň ochutnané, jsem teprve sáhla po proteinelle. Bavila mě ta představa, že to nejlepší přijde až na konec. A taky že jo. Víc to asi komentovat nemusím, přidávám se k fanouškům této čokoládové pomazánky a moc se těším, až se mi dostane do rukou i její kolegyně s příchutí bílé čokolády!

Protein pancakes
Jedna dávka mi vystačila na čtyři naducané lívanečky. Oproti běžným lívancům a palačinkám mi připadají o dost sušší a s takovým umělým chuťovým ocáskem, ale určitě je to jenom tím, že nejsem zvyklá. Nazdobením se stejně vše podstatně změní, nejlepší varianta, jakou jsem jedla byly podlité lívance javorovým sirupem, namazané proteinellou a posypané chia semínky. Už jsem pochopila to kouzlo teplých snídaní.

Smoothie
Samo o sobě mi moc nesedlo. Nemá tu umělou chuť jako ostatní proteiny, naopak chutná až moc přírodně a mně připadá jako bych pila tekuté obilí. Ale ráda si ho přidám do smoothie z ovoce nebo do nějakého jogurtu. Jako doplnění bílkovin k jinému jídlu ano, ale samostatně bych ho určitě nevyužila.

Raw proteinové tyčinky
Všechny tři varianty za mě rozhodně super! Nejvíce mě oslovila příchuť arašídového másla, což jsem i předpokládala. Proteinová verze tyčinek chutná trošičku jinak, než klasické raw a dokonce bych řekla, že i líp.


SLANÉ ZOBÁNÍ

Celerové lupínky
Nevím jak to vysvětlit, ale "bolí" mě tyhle chipsy jíst. Nepříjemně zajíždějí do zubů a řežou do jazyka, takže chuť není špatná, ale dál jak za polovinu balení se pravděpodobně nedostanu.

Zeleninové krekry Mexico
Byly po těch celerových velmi milým překvapením. Chuť skvělá, jemně pálivá, opět jsem si vůbec neuvědomovala, že vlastně jím něco zdravého a dokonce raw.

Groksí
Jak sýrová tak rozmarínová příchuť byla velmi výrazná. Obě mi připadaly jako hodně slaný sýr, ale to já mám ráda, takže jsem si opravdu pochutnala. Žádné sacharidy a spousta bílkovin, nemůžu uvěřit, že jsem svým chuťovým buňkám udělala takovou radost. Dokonce jsem je objevila u nás v obchodě, tak jsem ochutnala rovnou i třetí příchuť, kterou prodávají a shrnu to tím, že mám v plánu na nich být závislá!

Crawnchies
Špenát s česnekem mi opravdu připadal jako usušený, lehce okořeněný špenát, který mám sice ráda, ale i tak to pro mě byla zvláštní chuť a rozhodně jsem neměla v puse shromáždění slin, které by mě nutilo to sezobat do minuty. Na druhou stranu obsahem je velká dávka proteinů a minimum sacharidů.
Pikantní paprika už byla úplně o něčem jiném. Skvěle ochucené, pálivé, tentokrát jsem už měla problém nespořádat všechno během několika vteřin. Taky, že oproti špenátovým obsah bílkovin je o dost nižší a sacharidů výrazně vyšší.

SLADKÉ MLSÁNÍ

Cukr ze stévie
Nevěděla jsem, kam ho mám zařadit, každopádně si myslím, že obyčejný cukr nahradí naprosto s přehledem bez toho, aniž by měl nějakou specifickou chuť.

Raw tyčinky
Pochoutky ze sušených datlí zbožňuji, i jsem je zkoušela doma, bohužel to skončilo vyhořelým mixérem a vyhozenými pojistkami. Nicméně tyto konkrétně mi chuťově celkem sedly, ale přišly mi trošičku sušší oproti například mým oblíbeným Paleo Raw tyčinkám.

Kokosky s banánem
Moc jsem se na ně těšila. Přeci na banánu s kokosem nemůže být nic špatného. Bohužel to nedopadlo zrovna dobře. S mamkou jsme se shodly, že chutnají jak žitný fitness chleba a jsou lehce nakyslé. Vím, že i zdravé věci mohou chutnat sladce a tady to nevyšlo.

Oříškové koláčky
Také měly takovou netradiční chuť, nebyly vyloženě sladké, ale když mě honila mlsná, tak jsem si s nimi vystačila. Kokosky ani koláčky už bych si znovu nekoupila, ale věřím, že někoho, kdo ocení Bio kvalitu a není moc na sladké, by mohly uspokojit.


Zajímalo by mě, jaký je Váš postoj k vegetariánství a jestli z této ochutnávky něco znáte nebo třeba chcete vyzkoušet?
Těším se na Vaše odpovědi!

pondělí 31. října 2016

Tenkrát na západě - Alexandria & Bethany Beach

Jelikož mě v brzké době čeká stěhování, na cestování to teď u mě na chvíli nevypadá, ale chci, aby nadále bylo tématem mých příspěvků, proto jsem se rozhodla pro sérii článků o našem cestování s taťkou po východním pobřeží spojených států.

Když mi bylo dvanáct let, strávili jsme v USA přibližně pět týdnů a já zrovna prožívala jednu z těch horších částí puberty. Takže jsem ze své dovolené nebyla zdaleka tak nadšená, jak si všichni mysleli. Je jasné, že přístup dítěte a dospívajícího jedince je rozdílný.
I když vlastně nikdy jsem k té Americe nevzhlížela tolik, jako ostatní. Jsem zastánce toho, že všude na světě je něco krásného a že ten svět je sakra malý, takže až poletím kosmickou lodí zkoumat vesmír, tak asi teprve budu mít ten pocit, že je to úplně něco jiného, opravdu daleko od domova, bez šance potkat někoho známého.

Což se nejspíš nestane, takže opustíme nekonečné téma neustále se rozpínajícího vesmíru a vraťme se v časoprostoru. Moje sestra, z taťkovo prvního manželství, se po vystudování vysoké školy rozhodla na rok vycestovat do Ameriky jako au-pair. Krátce po příjezdu se zamilovala do svého budoucího manžela a otce své dcery, v té době svého zaměstnavatele. Vdala se, udělala ze mne tetu, dostudovala školu v angličtině a nyní zde spokojeně žije už asi patnáctým rokem.

Prohlídla jsem stovky fotek, které jsou bohužel ve většině případů nepoužitelné, protože taťka fotil stylem - je jedno, co to je za památku, hlavně ať jde vidět, žes u ní byla nebo jak je možné, že všechny fotky z bowlingu mají veprostřed rozmazaný bílý flek. Dále jsem proštrachala paměť a můžeme se podívat na výsledek...











Po  příletu do Washingtonu nás vyzvedla sestra se slovy, že venku je trochu dusno. A tohle dusno se u nás opravdu zažít nedá. Na druhou stranu kdyby mohli, tak i vzduch v parku mají klimatizovaný, takže jsou to celkem náročné teplotní skoky (vevnitř - venku - v autě - venku - vevnitř), když nejste zvyklý.

Po zhruba hodině jízdy jsme dorazili do klidnějšího městečka Alexandria, ležící ve státě Virginia.
Dalšími poznatky, pro nás různých nezvyklostí, bylo například to, že průměrná rodina vlastní dvoupatrový dům s dvěma nablýskanými auty na příjezdové cestě, ploty fungují pouze jako rozdělovač pozemků mezi sousedy a každý umí hrát basketbal, každý! Neviděla jsem dům, kde by nebyl v blízkosti hlavních dveří připevněný koš.

Přišlo mi, že Američani mají cizince hrozně rádi. Kam jsme vešli, ptali se nás odkud jsme, na ulici nás každý pozdravil a ve společnosti se nás co nejvíc snažili zapojovat do konverzace. Myslím, že konzervativním čechům musejí připadat dost hluční, zbytečně stále vysmátí a i poměrně jednodušší. Ale osobně si myslím, že na všechny, co se rozhodli tam zůstat, včetně mé sestry a hlavně ní, to mělo do života pozitivní vliv.




Krátce ještě o naší týdenní dovolené ve státě Delaware, kde jsme pobývali v pronajatém rodinném domě, s několika prostornými místnostmi a hezkým vybavením. K pláži několikrát za den jezdil starý dřevěný autobus, který vyzvedával lidi vyhlížející a postávající u silnice. Koupali jsme se v Atlantickém Oceáně, kde jednou byly tak obrovské vlny, že jsem myslela, že už se z té vody nikdy nedostanu. Letmě si pamatuji, že jsme zde byli i na Den nezávislosti a na pláži si tak užili pohled na překrásný ohňostroj daleko nad námi.

Právě se mi ještě vybavila vzpomínka, jak se táta chtěl předvést v kuchyni a připravil nám k obědu řízky s bramborovým salátem. U stolu se nás pak švagrův syn zeptal, jak se řekne česky bramborový salát. Odpověď ho celkem překvapila.

V pokračování Vás znovu s sebou vezmu o devět let zpět, tentokrát do Washingtonu!

středa 12. října 2016

Arrivederci Italia!

Řekla jsem si, že ve čtvrtek prostě musím vstát! V pátek začínám pracovat od osmi, v sobotu odjíždím domů, ve čtvrtek je poslední možnost se jít podívat na východ slunce!

Čtvrtek 23. září
Vstávám v šest hodin. Oblékám se do běžeckého oděvu a všem, co již pracují, vyrazím dech tím, že jsem opravdu vstala. Před sedmou hodinou odcházím z hotelu. Ve chvíli, kdy se dostanu na promenádu kolem moře, zrychluji tempo. V místech, kde končí promenáda a začíná východní pláž, lehce zadýchaná dobíhám.

Pode mnou malé vlnky naráží do obřích kamenů, na kterých sedím, obloha je narůžovělá a spodní obrysy mraků zlatavě září. Za chvíli už vyjde! Říkám si v duchu tuto větu, která mi rozproudí v krvi adrenalin. Poprvé to uvidím! S téměř zatajeným dechem pozoruji oblohu, co mi ukáže dál.

Z horizontu mě začíná hypnotizovat pomalinku vycházející a právě se probouzející slunce. Jsem omráčená paprsky, jejichž třpyt se odráží na hladině moře, jejichž teplo mě hladí po tváři. Do přimhouřených očí mi proplouvají slzy a drží se v nich, možná i nějaká ukápla. Jsem dojatá a přesvědčená, že nic hezčího jsem nikdy neviděla.

Na celém světě jsem jenom já. Nic jiného neexistuje. Mou duši zaplňuje hřejivý pocit. Po tom nejkrásnějším představení přírody se jdu projít po pláži a stále nemůžu z té nádhery spustit oči.
Škoda, že můj telefon nedokázal fotoaparátem zachytit tohle ráno tak, jak si ho budu navždy pamatovat.
Přesto se s Vámi podělím alespoň těmito slovy a obrázky...


Možná bych měla litovat, že jsem takové ráno nezažila víckrát. Možná mělo přijít až takhle na konci, jelikož později jsem si uvědomila, že tahle chvíle byla mým rozloučením s Itálií.

Milá Itálie,

nebylo to s Tebou vůbec jednoduché. Připravila sis pro mě práci, která mi psychicky dávala velmi zabrat. Několikrát jsi mi spálila kůži, nechala mě nejvíc unavenou stát na nohou, párkrát jsi mě opila a tím jsi mi i zařídila pár průšvihů v práci, dokonce jsi mi ztratila peněženku se všemi doklady.

Ale musím Ti z celého srdce poděkovat! Dala jsi mi přátelství a některá z nich se netýkala jenom tohoto léta. Dala jsi mi několik krásných odpolední na pláži, kila zmrzliny, spousty a spousty zážitků a zkušeností. Naučila jsi mě běhat a milovat běh. 

Věřila bys, že mi chvílemi i chybíš? Tvoje vedra, která mě donutila trávit noci na lehátku, na terase. Tvoje strašidelné bouřky a velké vlny poté, co se nebe utišilo.  Tvoje překrásná obloha plná hvězd, která mě fascinovala večer, co večer. Tvůj noční život a odpolední siesty. Tvůj písek a sůl, které byly cítit nejen v moři ale i ve vzduchu. 

Jsem Ti vděčná hlavně za to, žes mou mysl srovnala a posunula tam, kam jsem potřebovala.

S láskou

R.

úterý 4. října 2016

Síla lásky

Nemám pro Vás nachystaný zamilovaný příběh, jak by se podle názvu mohlo zdát. Naopak se rozepíšu o tom, jak mi single život umožňuje lépe vidět všechnu lásku kolem mě.



Nejčastěji si pod tímto slovem představíme zamilovaný pár. Kolikrát se k tomuto pojmu stavíme negativně. Litujeme toho, že jsme vůbec milovali, míváme zlomené srdce, strach z lásky nebo se za ní honíme a připadáme si bez ní ztraceni. Ale ona ta láska je ve skutečnosti mnohem širší pojem.

Jako většina z nás miluji své přátele a rodinu. Dále to je zhasnutá obloha posetá hvězdami, sluneční paprsky a třpytící se sníh, zimní čaj a letní zmrzlina, procházky známými místy i neznámem, běhání světlem pouličních lamp, městský hluk a ticho vesnice, hudbu, zaznamenávající pocity a vzpomínky. Čím více toho milujeme, tím více jsme zranitelnější a přesto náš život krásnější.

Vraťme se ale na chvíli k těm párům. Jelikož klientelou našeho hotelu byli převážně milí staří lidé, několikrát jsem slyšela příběh o tom, jak si stáli po boku celý život a city k sobě chovali ve stále stejné intenzitě. Takže přestože je nevěra, lži a lidská zloba všude kolem nás, každý z nás určitě zná nějaký příběh, proč věřit.

O existující opravdové lásce mě ale přesvědčila čtrnáctičlenná rodina, která se skládala ze tří mladých párů, ve kterých každou dámskou polovičku doprovázeli rodiče. Vypadali nerozlučně a šťastně, večer co večer se smáli do ranních hodin a nebylo odpoledne, kdy nevyrazili všichni společně na pláž. Dohromady ale museli čelit neštěstí, které jim osud připravil. Měli s sebou dvě děti. Jedno z těch dětí byla tříletá holčička narozená bez schopnosti vnímat svět očima.

Její dědeček si se mnou rád povídal. Po pár dnech mi řekl, že to není zdaleka jediná zdravotní indispozice, kterou jeho vnučka má. Ani negativní předpovědi a nadcházející drahé operace v nikom z nich neoslabily naději. Myslela jsem, že nenajdu slov a jediné, co jsem se zebe dostala bylo, že ta krásná holčička má milující rodinu, která se o ní postará a to je v téhle situaci to nejdůležitější, to nejvíc, co může mít.

Láska drží ruku v ruce s vírou a nadějí. Činí nás silnými i slabými. Stačí málo a přemění se v nenávist. Ale všichni ji potřebujeme.
Nehledě na to, co v životě máme a co nám v něm chybí, musíme milovat sami sebe.
Pochválit se při úspěchu, politovat se při bolesti, usmát se na sebe v zrcadle, utřít si slzu ze tváře. Protože se může stát, že nebude nikdo jiný, kdo by to mohl udělat.