úterý 16. srpna 2016

Půlka Itálie za mnou

Přesně před týdnem se touhle večerní dobou zvedal vítr, venku bylo chladno a ve vzduchu byla cítit bouřka, zatímco v prostorách baru a recepce stále vládlo vedro a dusno. Rozhodla jsem se osvěžit Hugo Sprizzem, při jehož popíjení jsem přemítala nad předešlými dvěma měsíci...



,,Vy asi studujete, že? To máte dobrou brigádu na prázdniny!" - Z vejšky jsem odešla a jsem tu pracovně.
,,Aha, aha, to tady dostanete asi dobře zaplaceno." - Ani moc ne.
,,Tak jste aspoň u moře." - No... (začínám se mračit)
,,Dostanete se vůbec k tomu moři? Je tady nějakej den volna? Vystřídá vás někdo? To tu jste i celý den jo? A úplně každej večer?" - (výbuch)
,,A co budete dělat, až se vrátíte domů?" - (zdrhám do skladu kopnout do sudu nebo praštit pěstí do zdi)
Mimochodem, to UŽ to mám jako vědět, jo?

Takové konverzace se mě snaží ničit několikrát do týdne, ale já neodejdu bez boje. Moje vodnářská povaha, která se velmi snadno pro něco nadchne, ale chybí jí ambice a cílevědomost, si to snaží kompenzovat tím, že aspoň občas něco musí dotáhnout do konce.

Červnové dopoledne jsem trávila nad učebnicí italštiny, odpoledne u vody, po večerech jsem sedávala u notebooku a po práci se chodila procházet kolem moře. Občas jsem si šla zaběhat nebo projet na kole. Mezitím jsem sem tam natočila nějaké to pivo a v časech, strávených za barem, jsem se snažila najít si cestu k hostům, takže ten volný čas jsem pak chtěla trávit sama. Idylka.

Přišel první červencový týden, kdy jsem se téměř nehnula od pípy a čůrky potu ze mě tekly i když jsem jen nehybně stála. Každého, kdo prošel kolem baru jsem žádala o pomoc. Za hlavou mi hrála televize, ve které běžel neustále fotbal, což mi na náladě také moc nepřidávalo. To byl týden, kdy jsem podala maximální výkon a nastal zlom.

Po měsíci tady mě začalo obtěžovat, že po mně někdo něco chce, že někdo neumí pozdravit, poprosit, poděkovat nebo to naopak přehání a chodí za mnou pětkrát denně si jen tak pokecat. V tu chvíli jsem dostala na bar pomocníka téměř o čtyři roky mladšího. První večer, co se mnou strávil na baru se nás hosti zeptali, jestli nejsme sourozenci. V tu chvíli jsme se stali bráchou a ségrou, nerozlučnou dvojkou.

Můj fiktivní bratr musel snášet moje náladičky, připomínky, prskání vody do obličeje just for fun, obecně jakýsi můj návrat do puberty a zároveň dělání ze sebe světa znalce před mladším podřízeným. Do toho musel sdílet pokoj a manželskou postel s barmanem z druhého hotelu, takže se neubránil ani několika homosexuálním vtípkům od celého personálu.

My tři a občas i někdo navíc jsme se večer co večer scházeli, povídali si někdy až do ranních hodin a párkrát s pomocí alkoholu nařkli svým chováním i pár lidí. A i když jsem se přes den cítila sebe hůř, věděla jsem, že ty společné večery mi za to stojí, drží mě nad vodou a že zažívám nejlepší část léta.

Ovšem nic netrvá věčně. Po třech týdnech, kdy jsem spala v průměru pět hodin denně, mi moje pravá ruka odjela a skvěle vybudovanej tým jako celek i s ostatními holkami se začal tak nějak rozpadat aneb kolektivní ponorka, na kterou jsem byla upozorňována. To byla ovšem krátkodobá záležitost, po jejímž překonání se snažím vrátit k začátkům, věnovat se sama sobě a opět se naučit trávit čas sama se sebou.

Mým momentálně nejreálnějším cílem je zvednout zadek a jít s foťákem na dlouhou procházku, abych mohla připravit článek pro změnu s málo textem a spoustou fotek!

úterý 19. července 2016

Hledání cesty














Hosti na hotelu se mě nejčastěji ptají na dvě otázky. Na tu první, jak jsem se dostala do Itálie a co jsem předtím dělala, mám už naučenou odpověď, čímž je příběh, který si každý s nadšením poslechne, ale já už ho bez nadšení vyprávím po sto padesáté. Nicméně vždy odpovím, na rozdíl od otázky, co chci dělat dál, až se vrátím domů. Protože to fakt netuším.

Obecně se ví, že ženy jsou nerozhodné. Nevědí jakou sezobnout sladkost na uklidnění, jakou rtěnku si koupit pro radost nebo jakým šperkem se ozdobit na večírek. To jsou ty krátkodobé stavy nerozhodnosti, které většinou zvládnu vyřešit rychle. Zatímco se dlouhodobě stále snažím přijít na něco, v čem bych se našla a doprovázelo mě to zbytkem života.
Jenomže být mladý přeci znamená nevědět, hledat, tápat, chybovat...

Jednou jsem viděla zfilmovaný životní příběh Martina Garrixe, který přibližně ve čtyřech letech viděl v televizi hrát Tiësta a měl jasno v tom, co jednou chce dělat a dodnes nemůže uvěřit tomu, že se z nich stali přátelé a nakonec se stal inspirací on pro něj. Takže si někdy říkám, proč každé moje nadchnutí pro nějakou profesi vydrželo maximálně měsíc? Dětská nerozhodnost je normální, vybrat špatně střední ještě taky, ale myslela jsem si, že po dvacítce už budu mít jasno, o vysoký, práci, bydlení. A nemám.

Ale přebíráním minulosti a vytvářením strachu z budoucnosti jsem se vždycky akorát zasekla. Nikdy nevíme, co nám přijde do cesty, kdo se do ní přimotá nebo náhle odejde. Na naší budoucnost má vliv několik faktorů a nikdy není nic na sto procent jisté, že se stane. Stoprocentní je jenom to, co se už stalo a my s tím nic neuděláme, jenom z toho můžeme vytáhnout to dobré a zbytek vypustit.

A já se proto rozhodla těch sto procent věnovat přítomnosti. Přítomnosti, ve které máme jít, zakopávat, padat, zvedat se znovu a znovu, jenom si jí nenechat proplout mezi prsty. Poslouchat svůj vnitřní hlas tady a teď. Každý z nás se někdy ohlíží za sebou nebo se zamýšlí nad tím, co si pro něj osud připravil. Ptáme se na "proč", aniž bychom se někdy dozvěděli "protože". To je to zakopávání, které k naší cestě také patří.

Pokud si jdeme za tím, co chceme, je to správně. Pokud jdeme za něčím, aniž bychom věděli, co to je, je to také správně, protože stále jdeme kupředu.

pondělí 27. června 2016

Ciao Italia!

Stejně jako v příběhu, ve kterém jsem se sbalila a odjela pracovat do Alp, jsem se i tentokrát ocitla v situaci, kdy jsem přestávala dělat krůčky dopředu, ale jenom jsem čekala na místě, doufajíc, že se vše vyřeší samo, zase.



Po zimní sezóně v Rakousku jsem měla dva měsíce volna a za tu dobu se snažila smířit s tím, že se vrátím i na letní sezónu. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že to zvládnu, vydělám si tam a vymyslím, co bych chtěla dělat dál, jsem se dozvěděla, že už nepotřebují člověka, který jim tam dělal všechno to, co nikdo jiný dělat nechtěl. Ze začátku jsem cítila příval radosti, že to skončilo. Celou dobu mi osud naznačoval, že tam nemám být a teď je to konečně za mnou. Už jen udělat tlustou čáru a vzít to jako jednu z nejcennějších zkušeností, které jsem dosud zažila, jako posilnění osobnosti, ale nepřežívat tam ode dne ke dni, jestli se náhodou něco nezmění.

Na druhou stranu ale přišla otázka "co teď?!". Zkusit si  najít práci v jiné alpské vesničce, najít si práci doma, při které bych mohla cestovat nebo odejít zase někam jinam? Vrátila jsem se do Rakouska pro věci a strávila tam týden, což mě přesvědčilo o tom, že mě to tam uzavírá a zastavuje můj osobní růst. S návratem zpátky domů už jsem musela nějak zakročit. Zoufalá, netušíc co přijde, jsem šla na pracovní úřad. Hluboko uvnitř mi instinkt říkal, že už jsem jenom kousíček od nového začátku.

Po vyplnění všech papírů a půlhodinovém pokecu s bývalou spolužačkou, která seděla za přepážkou jsme šly s mamkou obhlídnout město, jestli mi přece jen něco necvrnkne do nosu. Pro ten den už jsem to chtěla zabalit, ale ještě jsme šly pozdravit mamky kamarádku, jejíž sestra vlastní několik hotelů a apartmánů v Itálii. Slovo dalo slovo a večer mi volala, jestli bych druhý den večer nemohla odjet. Tak spontánní jsem tedy nebyla, protože jsem to usmlouvala až na další týden.

Osm dní na to jsem seděla v autobuse, aniž bych věděla, co tam budu dělat, v jakém hotelu, s jakými lidmi, nic. Zvyklá na určité hotelové poměry sousedního státu, jsem po příjezdu dostala celkem facku. Měla jsem dělat barmanku, když pořádně neumím otevřít ani plechovku od Coly. Po prvních dnech, kdy jsem byla rozhodnutá vrátit se domů, nastal zlom. Překopala jsem si to v hlavě a začala jsem být jednoduše vděčná.

Rozhodla jsem se vžít do role, která mi byla přidělena. Každý týden přijede skupina lidí a v každé se najde pár jedinců, ke kterým si najdu cestu, se kterými je jednoduché si hodiny povídat a těžké se loučit. Zamilovala jsem si moře, plavání v něm, slunění u něj a procházky kolem něj. Slečna delegátka je mojí šéfovou a zároveň člověkem, se kterým si můžu o všem možném popovídat nad sladkou zmrzlinou nebo osvěžujícím letním drinkem.

Spousta lidí nemůže uvěřit, že tu opravdu chci zůstat celou letní sezónu. V tropických dnech tu běhat kolem hostů a ponechat si úsměv na tváři. Někteří mě předem litují, jiní mi div nechtějí složit poklonu, ale já mám své cíle. Nehledat důvody, proč bych měla být nespokojená, ale důvody, abych to tu milovala. Chci si tu na plno vychutnat další splněný sen, kterým bylo pracovat u moře.  Chci si tady vyčistit hlavu a vymyslet další životní krok. Chci si na začátku podzimu říct "zvládla jsem to".

Není to vůbec takové, jaké jsem si to malovala, jakože budu pracovat pár hodin denně, věčně se válet na pláži a večer se opíjet se sexy Italy. Vlastně mi to dává i víc. Už teď, po teprve dvaceti dnech cítím, jak se moje osobnost dostává dál, učím se nové věci, získávám kontakty, buduji srdečnost k lidem a mimo jiné i zlepšuji svou fyzičku a dávám barvu své bledé tváři.

Došlo mi, že tu nejsem proto, aby se splnila jakási má očekávání, ale abych z téhle příležitosti, která mi dává možnost ta očekávání vyplnit vlastní silou, vytěžila maximum.

pondělí 20. června 2016

Ztracená v Mnichově

Nedávno jsem četla článek v časopise, kde několik žen odpovídalo na otázku: "Díky které situaci jste dospěla?" Nevím, jestli moje situace, o které Vám budu vyprávět, byla finální fáze mého dospívání, každopádně na něj měla velký vliv.





Když už jsem byla připravená na cestu za prací do Rakouska, chybělo poslední, dojet tam. Čekaly mě tři noční přestupy, s mizernou znalostí němčiny a s nervy v kýblu. Stále jsem si říkala, že bych chtěla procestovat celý svět a teď se bojím jet do sousedního státu, co jsem to za dobrodruha?! V ten den mě rodiče odvezli do Prahy, kde jsem nasedla do autobusu, který mě dovezl Mnichova, ze kterého jsem se měla dostat do Kemptenu.

Na autobusové nádraží v Mnichově jsem dorazila v deset večer a měla hodinu na to, abych se dostala na vlakové nádraží. Vystoupila jsem z autobusu a než se stačila vzpamatovat, jak pasažéři, řidiči, tak i autobus už byli pryč. S těžkým batohem a nejtěžším kufrem jsem se rozhodla vyjít po schodech, na most, což měl být můj záchranný bod. Po cestě jsem se anglicky ptala nějakého pána, který mi řekl, že jdu správně, ale předem se omlouval, že moc nerozumí...

Most jsem procházela sem a tam, kufr držela z posledních sil a v dálce svítila obrovská budova, ke které jsem se měla dostat. Už se málem objevily i slzy, ale místo nich se objevila milá paní, která mi vysvětlila, že pěšky nemám šanci to stihnout, od čehož mě odradila i velmi komplikovaná a strašidelná cesta, kterou popisovala. Řekla mi, ať jdu zpátky, nasednu na vlak a tu jednu stanici jedu na černo. Tak jsem poděkovala, sešla zpět schody a v tu chvíli přijel vlak. Ani jsem neměla čas si koupit lístek, no co, na černo říkala…

"Ztratím se tady a už mě nikdy nikdo nenajde!" Říkala jsem si po cestě vlakem, doufajíc, že jede na správné místo a že revizoři už spí. Vystoupila jsem a nikde žádné informace, žádné cedule, prostě jen obří budova, desítky eskalátorů, východů, příchodů a já to jen tak riskla, jedněmi schody vyjela nahoru, přes automat koupila jízdenku (přes německej automat!) a dalšími schody sjela dolů a byla na místě. Můj výraz v obličeji musel vypadat opravdu zoufale, protože každou chvíli za mnou někdo přišel, jestli nepotřebuji pomoc. Jeden tmavší pán se mnou měl opravdu trpělivost, vzal mi všechny moje papíry a pořád ukazoval, vysvětloval, až to mladá studentka, stojící opodál nevydržela a díkybohu anglicky mi řekla, že stojím na správném místě a pojedu čtvrtým vlakem, který přijede. Pánovi jsem vytrhla své papíry i jízdenku, řekla danke a netrpělivě čekala.

Po pěti minutách mě čekal další přestup a další takzvaná z prdele klika, kdy jsem si tipla, kudy půjdu a kde vyjdu a ono to vyšlo. Za půl hodiny to samé znova. V obou případech jsem měla jenom pár minut a asi mě správnou cestou vedl strážný anděl, protože racionálně uvažovat už bylo v tu chvíli nemožné. Jediné, na co jsem se zmohla, byla otázka, jestli jsou ve vlaku toalety. Nebyly. Byly až v tom posledním, ve kterém jsem už byla uklidněná, všechny přestupy měla za sebou a hodinu jsem si mohla posedět, uklidnit se a přestat chtít zabít svou kamarádku za to, že mě tohle nechala podstoupit. Jo a konečně se dojít po osmi hodinách vyčůrat.

Po cestě se mě nějaký Turek ptal, jestli umím anglicky, že by potřeboval poradit, jak se dostat do Berlína. Když jsem jako fakt nevěděla a měla dost starostí se svojí cestou, ještě se mi smál, že teda anglicky umím opravdu dobře a dělal si srandu z mého kufru, který byl rozbitý a celý oblepený izolepou, s mojí obří jmenovkou uprostřed. Prohlížel si ho a snažil se marně přečíst moje jméno, ale mě už nic rozhodit nemohlo. V Kemptenu mě čekala kamarádka s bráchou šéfky, se kterými jsme ještě zhruba hodinu jeli z Německa do Rakouska do cílové stanice.
Při vzpomínání na největší strach jaký jsem dosud zažila, mi došlo, že ne maturita ale až tohle byla moje zkouška dospělosti.

středa 15. června 2016

Sny, přání a jejich dosažení

Sny. Jsou důvodem, proč byste se každé ráno měli probouzet s úsměvem na rtech, protože máte pro co žít, něco co by Vám nikdy nikdo neměl vzít.



Několikrát v mém životě se mi splnil sen a já z toho ve výsledku byla na dně. Občas se chodím kamarádovi svěřovat se svým trápením a poté, co můj monolog skončí, obvykle použije krásný citát Paula Coelha ,,Když si něco opravdu přeješ, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."

Z vlastní zkušenosti to můžu potvrdit, protože kdykoliv jsem si něco vysnila, nakonec se to splnilo a já i přesto párkrát skončila nešťastná. V jednu chvíli mi život začal dávat smysl, jednotlivé události do sebe zapadly jako puzzle, které se v druhé chvíli znovu rozpadlo. Už jsem byla přesvědčená o tom, že něco chtít je vlastně špatné, ale to byla hloupost, protože důležité je naučit se snít.

Musíme si umět vytvořit takové sny, které nás donutí na sobě pracovat, aby i když se nesplní, dáme něco sami sobě - zkušenosti a ponaučení. Takovým typickým příkladem může být hubnutí. Vysníme si dokonalou postavu, jíme zdravě, cvičíme a třeba i po několika letech se sebou stále nejsme spokojení. Ale co všechno jsme udělali pro svoje tělo. Vedle nás můžou stát lidé, co denně chodí do fastfoodu, sportem opovrhují a postavu mají lepší. Jenomže jen z vnější stránky, uvnitř jsme my ti lepší, zdravější a proto bychom měli být i spokojenější a šťastnější.

Problémem je, že se buď podceňujeme nebo přeceňujeme. Nedokážeme se radovat z maličkostí, ač nám každý vysvětluje, že to je ten klíč k úspěchu. A proto bychom měli o těch maličkostech začít snít, dát si reálné cíle, jít si za nimi a naučit se z nich radovat. Většinou k podobnému uvědomění dojdeme, až když se nám stane něco opravdu zlého. Proto opravdu úplně všechno špatné je pro něco dobré.

Dalším zádrhelem pro snílky, proplouvajících životem na růžovém obláčku může být to, že při vytváření svých přání myslí na konkrétní osobu. Vysní si krásnou budoucnost s určitou osobou a po nějakém čase se se slzami v očích snaží zalepit své zlomené srdce. Nebo se můžou stát "obětí" přání někoho jiného a zalepovat srdce rovnou dvě.

Naděje je jediná věc, silnější než strach (Hunger Games). Úplně každý den, téměř každou sekundu se můžeme sebrat a něco změnit, co nám nevyhovuje nebo nedělá nás šťastnými. Podle mě je to obdivuhodné umění vždy myslet pozitivně. Jsme jenom lidi a je logické, že život nám bude házet klacky pod nohy. Co bychom z toho života měli, kdyby všechno bylo jednoduché? Lidé, co to mají ve všem jednoduché, Vám nedokážou říct, jaké jsou jejich sny a přání, protože žádné nemají.

Takže není to o tom snít o miliardách na kontě, krásném domě u moře, dokonalé postavě... Ale o tom, že se něco nového naučíte, poznáte, navštívíte, protože k tomu vesmír nepotřebujete, na to stačíte sami a čím víc těch dosažených cílů bude, tím spíš si vesmír všimne zrovna Vás a pomůže Vám s něčím velkým!